V podvečer často já na hradbách sedávám,
k oblakům letícím svůj pohled upírám,
strunami harfy jen smutně se probírám,
vzpomínku písní svou po větru posílám.
Kam odešli druhové věrní a stateční,
co ke mně nebyli strozí a neteční,
Tonda, co nikdy moc zbytečně neváhal,
na pomoc s obranou každému přispěchal.
Bonroi zas častokrát rady mi dávával
a v časech válečných vojskem podporoval.
Tonda když do klanu našeho se přidal,
vytáčky žádné nikdy on nehledal,
do středu nepřátel srdnatě se vydal,
desítkám útoků hrdinně vzdoroval,
přes přesilu nepřátel nikdy se nevzdával,
krok za krokem přátelství všech nás si získával.
Však jednou zavelel neúprosný čas,
že práce volá jej daleko pryč od nás,
to nebyla lhostejnost, ale jen povinnost,
za prací vydat se do světa nezbytnost.
Tak do dáli na sever na dlouho odešel,
do světa našeho však cestu už nenašel.
Bonroi to býval náš statečný generál,
co bitev krvavých mnoho dřív neprohrál,
města svá blíže k nám kdys si přestěhoval,
s boji víc pomáhat nám všem si plánoval.
Do krajů dalekých však osud ho pryč zavál,
mimo kruh světa nás jinam odcestoval,
štěstí před odchodem na Iotě mi popřál.
Města bez vládců svých zoufale strádají,
pod útoky nepřátel postupně chátrají,
drancíři v městech těch den co den rabují,
na jejich záhubě teď trvale pracují.
Však není jim pomoci, marné mé snažení,
města kdys bohatá jen v popel se promění.
Náš háj posvátný brzy už navštívím,
stromy na památku druhů svých vysadím.
Za Bonroie silného zvolím dub letitý
a za Tondu věrného javor zas zlatitý.
Ve stínu těch stromů až budeme spát,
do snění si můžeme zas oba je zvát.
Zbyde-li z měst jejich snad jenom pouhý prach,
přece žít budou dál v mých vděčných vzpomínkách.
Ať ve světě širém jsou kdekoli,
byť mimo možnosti našeho vnímání,
ať osud oba je zavede kamkoli,
jen štěstí přejme jim ve všem jich konání.
Snad přec se může stát kdykoli,
že Normy nám dopřejí nové zas setkání.
Příjem 